Všechno má své řešení…

27. září 2010 v 12:23 | SS |  Kolem mě
Dlouhý čas ani článek, vím… Ale žila jsem někde mezi nebem a zemí, možní i níže, na nebe to fakt nevypadalo… Řešila jsem spory na pokoji, ze kterého jsem se nechala vyhodit… Víte nikdo mi neřekl do očí: "Jdi," stačil jen týden psychického deptání a šla jsem sama. Prožívala jsem pocity, jaký to jsem srab, mohla jsem to vydržet… Ale na úkor svých nervů?? Ne, děkuji. Přiznám se i k takové zbabělosti, že jsem jistou osobu chtěla uplatit, jen proto, abych se měla "o něco" líp, jinými slovy, abych byla na pokoji s někým, s kým by to fungovalo.
Zjistila jsem, že všichni přátelé si nezaslouží nazývat přátelé. Měla bych udělat pro ně nějakou podkategorii… To je vtip, nevím, co od života vlastně čekám, nebo proč zrovna já si vybírám kamarády, kteří se za mě nikdy nepostaví, a to i když já za ně bojuji jako lev…
Takže mám nové bydliště, pokoj s číslem 8. Už ta osmička by mohla znamenat pro mě štěstí, osmičky ke mně prostě patří, tak doufejme, že to tak funguje i ve výběru pokoje. Ze spolubydlících mám více dojmů, někdy si připadám, jako nevítaný host a jindy jako normální člen kolektivu.
To by snad po čtrnácti dnech šlo, ne? Jdu si užít svůj prodloužený víkend a natáhnu se s knížkou. To je veškerý plán na toto odpudivé počasí.
 

Po čem šlapeme…

15. září 2010 v 19:40 | SS |  Řeším :-O
Co vám doma nejvíce vyhovuje? Lino, parkety, koberce, kachličky, plovoucí podlahy…?
Ve většině místností máme plovoucí podlahy, pro alergika je to ideální, nenáročná údržba, jen setřít a prach je fuč…
Koberec máme v obýváku a v ložnici, možná je pro někoho výhodné, že na něm hned nejde vidět prach a další nečistoty, tedy pokud nemáte nějakou světlou barvu… Ale pokud se špíny a prachu rádi zbavujete, vysávat, vysávat… Ne, koberce nejsou mí oblíbenci.
Lino mám v pokoji, před dvěma lety mi to přišlo při zařizování pokoje jako levné a praktické řešení, dnes NE! Má postel má vysouvací šuplík na peřiny, časem kolečka na linu udělala šmouhy, po čase rýhy a dnes je tam lino přelepené, protože se natrhlo. Vedle stolu, kde je židle na kolečkách jsou zase rýhy od židle, lituji, že jsem tehdy byla tak hr a nevěnovala pokrytí podlahy větší zájem a nepřemýšlela nad tím pečlivěji. Lino bych si do pokoje již vícekrát nevybrala, ale kdo ví, až příště budu zařizovat pokoj…
Parkety nemáme nikde, znám mnoho lidí, co je mají v obýváku a jsou spokojeni s jejich údržbou… S nimi moc ve styku nejsem, ale když už, líbí se mi.
Koupelna samozřejmě kachličky-dobře udržovatelné, praktické… V jedné však máme i lino, má větší vrstvu, než lino u mě v pokoji, neprodírá se a navíc má úžasnou bublinkovou barvu

Děkuji...

15. září 2010 v 19:37 | SS |  Dnes...
Za pomoc při překládání vět �krabopisu pan� u�itelky… Nijak jsem na komentáře nereagovala, protože mi to naštěstí dopomohla objasnit kamarádka…
A jak to bylo?
-věta 11) Co je to tzv udržitelný rozvoj
-věta 20) Uveď příklady glob. kulturních kontaktů…. K neuvěření, že z té nečitelné škrábanice vznikla taková slova.
 


Pomoc...?

11. září 2010 v 22:01 | SS |  Dnes...
Mám za sebou první týden školy, a nevím, k čemu dříve… Zrovinka jsem dodělala úkol do ON, na téma globalizace, zajímavé téma, leč dlouhé a chvílemi plné dost odborných názvů.
Na blogařinu jsem v týdnu nenašla čas, nebyla možnost dostat se v týdnu na net, krom malých chvilek k vyřízení pošty.
Nechala jsem v knihkupectví 600,- asi jsem se zbláznila. A byla to prosím Levná kniha!Ale mám z toho radost, můžu se pochlubit Dekameronem a Golemem. Navíc mám vyřešené dárky pro kamarádky na Vánoce. Už mám z krku 5 dárků. A na Vánoce se bude šetřit.
Zítra zase jedu na intr,připravte se na deprimující články, v noťasu za poslední týden nic jiného není… samé řešení mezilidských vztahů…
A na konec, pomůžete mi? Můj úkol do ON je kompletní, až na dvě otázky, které jsem po paní učitelce nemohla rozluštit, jinak řečeno, dvě slova. → obrázek je TU
11) Co je to tzv. ---------- rozvoj?
20) Uveď příklady glob. kulturních(?) ________?
Kdo se odváží, celý náhled otázek, ZDE!
P.S.: Když má takové písmo, proč nepoužívá počítač??!

Povzdech před spaním.

4. září 2010 v 21:19 | SS |  Dnes...
Krátce a stručně, bolí mě hlava, chytám nervy z nadcházející školy. Nejsem si jistá, zda mám sbaleno vše, co potřebuji. Ale těším se, sama sebe nechápu.
Tak dobrou noc a užijte si Vy→ školáci první školní víkend. Příští týden mě čeká oslava-jak jinak než rodinky...nevíte, proč se mi tam vůbec nechce??!
P.S.: Nevíte, proč sem nejdou vkládat videa z YOUTUBE?

Naši páni doktoři…

3. září 2010 v 10:05 | SS |  Řeším :-O
Myslím, že se to řadí do dvou, nebo možná do tří skupin. Mám na mysli oblíbenost. Jsou ti, co nám doslova vadí a na jejich návštěvy se netěšíme. Pak ti neutrální, kde se z návštěvy u nich nenervujeme, ale ani nezáříme štěstím, a pak někteří z nás možná najdou i takové, které mají rádi. Ale těch bude asi dost málo :-D
-Nemám ráda:
Obvodní lékařku-je to tuze přesladká dáma, která do doby, než máte vážný problém všechno ví, všechno zná. Ale až máte problém, zjistí se až za minutu dvanáct a většinou až v nemocnici… V osmnáctinách hodlám přejít.
Neuroložku-tu jsem navštěvovala dost často po dobu ZŠ, jako hyperaktivní dítě, které neudrží pozornost, a později kvůli různým posudkům pro mou "miloučkou" obvodní lékařku, která je pravidelně vyžaduje. A proč ji nemám ráda? Připadám si vždy jako mega BLBEC, když mi ťuká kladívkem do kotníku a nutí mě dělat kolečka po ordinaci…
-Nevadí mi:
Alergoložka-mám milou paní doktorku, stručnou, se vším rychle hotovou, ale když je problém, čas si vždycky najde. Moje astma si díky ní nedělá co chce, a mám ho značně pod kontrolou.
Diabetolog-asi se hodně lidí, podiví, co u sedmnáctileté dělá na seznamu diabetolog… Já sama nevím, jak se mi na seznam dostal, ale pamatuji si, že podnětem byla štítná žláza, která s tím může souviset a také nějací diabetici v rodině. Každé vyšetření mi vždy dopadne v pohodě, takže jsem svého pana doktora už tak dva roky nenavštívila… Proč tam chodit, když tři roky vám nic nenašli, že? Nikdy nezapomene na větu pana doktora, kterou mě pravidelně vítal: "Jste těhotná?," protože pro něj je také méně časté, že tam chodí tak mladí… a když už, tak většinou budoucí maminy s těhot. cukrovkou.
Gynekoložka-asi proto, že jsem tam ve třinácti chodila skoro jako "nakupovat"… vidívala jsem se tenkrát s paní doktorkou i několikrát za měsíc, kvůli jistým problémům… Dnes už naštěstí jen půlroční prohlídky. Ale mezi námi děvčaty, já si nějak neumím představit chodit jinam než k paní doktorce, všichni sice říkají, jak doktoři jsou lepší a kdesi cosi… ale se mnou nepohnete.
-Mám ráda:
Zubaře-to mi asi nebudete chtít věřit, ale fakt, že jo… a důvod: vždy se jen povozím v křesle nahoru a dolů, nikdy se nic nevrtalo, nikdy se tam nešťouralo… už chápete proč??! :-D
Chirurg-máma mu přezdívá koblížek, nechápu proč. Nejen, že pak doktor je fešák…(a prý šťastně ženatý…, škoda no.), on své řemeslo i umí. Jednou mi trochu přešíval obličej a jinak jen samé vyhozené kotníky, ale tak či onak, je radost k němu chodit.


Netýká se mě to, naštěstí.

2. září 2010 v 9:06 | SS |  Dnes...
Loni, než jsem blog rušila, jsem o tom pravděpodobně psala taky. Školní nákupy, ucpané prodejny, hlavně papírnictví, maminky s předškoláky vybírající aktovky, pouzdra, kupující učebnice
Ještě, že mi letos tohle všechno odpadlo. Nakupovala jsem průběžně po celé dva měsíce prázdnin. Sešity nevedu, mám takový jiný systém, jednou se k němu vyjádřím více. Spíše potřeby na intr, těch se vždy nahrne víc a není nad to udělat si výlet do Globusu či Tesca, kde je vše pohromadě...
Jediné, co nemám a co mě dost štve, že nemám jeany… Ve skříni jich je sice dost, ale aktuálně mi nesedí ani jedny. Jako vždy o prázdninách, kdy jsem víc ve světě, než doma u televize se hnulo pár cm v pase dolů a kalhoty na mě podivně trčí… (ne, že by to nebylo potěšující…).
Nechápu to šílenství rodičů-a to do nich patřila i má maminka, že nákupy oblečení se musí dělat každý rok před začátkem školního roku. Není lepší oblečení kupovat průběžně, prostě když je potřeba a ne jen ze zvyku, že to musí být vždy v tento čas??! To, že začne nový školní rok přece neznamená, že ho musíme začít i s komplet novým šatníkem, ne?
Ještě včera,první školní den, to z doslechu přátel vypadalo v papírnictví a v obchodech s oblečením dost bledě, dostat se ke kase byla dlouhá záležitost.

To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou…

1. září 2010 v 10:13 | SS |  Dnes...
"To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou…", tak nějak zněla hláška v podání pana Kemra. Já jen doufám, že má pravdu, protože náš čtyřnohý tvor se neustále drbe a kouše v kožíšku nad ocasem. Už jsme se toho všimli jednou na začátku prázdnin, zakoupili ampulku u veterináře, která se jí "vcucla" do kožichu a byl pokoj. Ale jen na pár dní, pak to začalo zase…
Tak jsme prostředí, kde se pes pohybuje vysavovali, a nešetřili jsme. Kožich jsme jí umyli nelidsky drahým šamponem proti parazitům a nastříkali sprejem, co má odpuzovat nežádoucí parazity…
Konec srpna a blechy jsou tu zase. Stříkáme, savujem… a nic. Když se s ní mazlím, drbu ji, vzpomínám na pana Kemra a doufám, že má pravdu, protože v takovém "podvědomí" si sama leckdy pak představuju, jak mě škrabe ruka, hlava… Ani psát o tom nemůžu, abych o tom nepřemýšlela a nezačala se preventivně škrábat.

Nemám ráda situace, do kterých nevidím… Ale řešit je musím.

31. srpna 2010 v 10:57 | SS |  "Psycho z okolí"
Přihlášky kvůli pokojům se psaly už v červnu, v době, kdy se sepisovaly, byla na pokoji dost "zajímavá" situace. Na pokoji spolu po celý rok bydlely tři studentky: Lenka, Alena a Mirka. V pololetí se k nim na pokoj přistěhovala Jana, kvůli dosavadním problémům se svou spolubydlící. Na pokoji tedy byly čtyři úplně odlišné osobnosti, podle toho to také vypadalo… První pololetí bylo klidné, dával se teprve průchod lidským povahám, abychom se poznaly, respektovaly,… Druhé pololetí bylo bouřlivější, našly na sobě chyby a buď je tiše tolerovaly, nebo si je občasně i vyříkaly. Nikdy však nedocházelo k hádkám typu "bouchání dveřmi." Možná jen Jana občas při svých psychických náladách, jejichž důvod byl nezvládání školy, si pustila nervy na uzdu, čímž pak musel být na celé ubytovně náš pokoj dost známý…
Lenka neumí dlouho držet hubu zavřenou a při zmínkách nespokojenosti si ji hned pustí na špacír. Nesnáší chyby druhých, zvláště když se podobají těm jejím, které sama na sobě nesnáší. Našla si velkou oporu jak ve škole, tak v životě v Mirce, tichém člověku co umí poslouchat, a pokud jej vyzvete, tak snad i říct svůj názor…. V čemž je zároveň i Mirčina chyba, když už se řeší spor, nedá najevo, co si myslí a často je jen "němý divák," až to spolubydlícím vadí, že nikdy neznají jeho názor na věc. A když už ho má, řekne ho hodně dlouho po té, co je problém dle ostatních dávno vyřešen, čímž leckdy působí případný nový spor…
Aleně může každý závidět, ve škole vzorná studentka, učit se musí minimálně a svými znalostmi leckdy patří spíše na gympl, než na klasickou SOŠku. Trpí často chmurnými náladami, na které má dobrou utěšovatelku Mirku, ale také ignorantku Lenku, které leckdy problémy, které Alena řeší, přijdou úplné nic, ve srovnání s tím, nad čím přemýšlí ona…
Jana je každý den jiná. Podle vyspání a podle aktuálních výsledků ze školy. Trpí "strachem z domnění, že ji cizí lidé pomlouvají a koukají se na ni skrze prsty." Jana je častým důvodem nepokojů na pokoji, její povaha je ve věčném stresu, ačkoliv svým věkem značně převyšuje ostatní spolubydlící, věci, s kterými se potýká a které jí leckdy dělají problémy vyřešit, jsou trnem v oku ostatním spolubydlícím. Psychická závislost na členech rodiny je u ní nepřehlédnutelná. Pokud bylo cílem, aby se na intru stala samostatnou, nepovedlo se. Mezi její dobrou vlastnost se projevuje snaha obšťastňovat okolí kolem. Co chvilku se vám pokusí vnutit nějakou maličkost a raduje se z vaší radosti, jako by dárek dostala sama.
Pak je tu ještě Petra, společná kamarádka obyvatel tohoto pokoje. Od září má taky nastoupit na intr a je jasné, že v pokoji se budou dít změny v obyvatelích. Petra má nejbližší vztah asi k Mirce a Lence. Je tichá, samostatná, inteligentní. Jejím problémem je organizace a nerozhodnost. Což má společného s Mirkou. Před koncem školního roku se Lenka, Mirka a Petra dohodly na společný pokoj. V pokoji to s atmosférou bylo v té době rozchodné. Alena si hledala privát a s Janou nebylo jisté, zda půjde do dalšího ročníku. Poslední týden v červnu však Petra oznámila, že kvůli jistým potížím doma, že na intr asi nenastoupí. A tak se Lenka, Alena a Mirka dohodly na společný pokoj a nechaly to přepsat na vrátnici. S Janou to v té době vypadalo, že příští rok nenastoupí.
Na Janu se usmálo štěstí a nakonec do dalšího ročníku přece jen jde. Ale nezajímá se o to, jak je to domluvené s pokoji, asi má mnoho jiných starostí…
Kamarádky Lenka, Mirka a Petra se nejednou stýkají o prázdninách a je jim fajn, poznávají se jinak než jen přes školu. Petra nakonec oznamuje, že v rodině se vše vyřešilo, a že přece jen od září na intr jde. Řeší se dilema… Pět lidí je na pokoj, ale kapacita jen čtyřlůžková. Po zkušenostech Lenky a Mirky se čtyřlůžkovým pokojem začnou uvažovat, že trojlůžkový by bylo asi lepší řešení, a odpadlo by také rozhodování, které z holek, zda Aleně , nebo Janě dát přednost. Vůči jedné by to vždy bylo nefér. Domluví se tedy na třílůžkový a telefonicky to zařídí.
A teď vážení, jaká si myslíte, že je situace:
A) Alena i Jana se cítí dotčeně, protože s takovým obratem vůbec nepočítaly.
B) Jana sice kouká dost vykuleně, ale bere to v pohodě, nezajímala se o to, když si to spolubydlící zařizovaly, tak co teď může…? Alena je taky v pohodě, plánovalo se to tak už v červenci a nebýt Petřiných důvodů v rodině, asi by to tak i bylo…
C) Alena z nich div nesrší blesky a mrzí ji na spolubydlících, jak to nakonec "dohodly" bez ní. Jana se pokouší různými způsoby k domluveným holkám přicpat, bez ohledu na Alenu, vůči které by to tím pádem bylo tuplem nefér.

POVÍDKY MALOSTRANSKÉ-Jan Neruda

30. srpna 2010 v 21:14 | SS |  Přečteno
Kniha Povídky malostranské na mě působila různými dojmy, nemůžu říct, zda dobrými, či zápornými… Vše záleželo na jednotlivých povídkách. U některých se mi pointa chápala velmi těžce, u některých byla zřejmá na první pohled. Některá slova jsou pro dnešní-mou generaci špatně pochopitelná, proto jsem ráda, že vydavatel pomyslel na slovníček, který jsem nejednou použila.
Neruda vykresluje postavy opravdu dopodrobna, a musím přiznat, že to není můj styl znát na postavách detaily od barvy očí, až třeba po počet knoflíků na vestě. Naproti tomu vykreslování charakteru jednotlivých postav pro mě bylo potěšující.
Oblíbení povídky, ke kterým se vždy ráda vrátím, jsou dvě, Hastrman a Psáno o letošních dušičkách.
Na Hastrmanovi se mi velmi líbil konec, kdy jej rodina uklidňuje, že přesto, že nemá bohatství, o kterém si celý život myslel, že jej má nasbíráno ve "vzácných" kamenech, má přece je, a jsou rodina kameny nekameny.
Povídka Psáno o letošních dušičkách - Příběh "staropanenské" slečny, které se ve stejném okamžiku začnou dvořit dva pánové, nerozluční přátelé na život a na smrt, což je myšleno doslova, protože když onemocní a záhy zemře jeden, ne dlouho poté ho na hřbitov následuje i druhý. Slečna je z toho nešťastná, ženicha nemá a její velký majetek jí je k ničemu… Koupí hroby obou pánů a o každých dušičkách je chodí navštěvovat. Protože však nikdy neví, ke kterému jít první, vždy si od někoho ze sousedů půjčí malou holčičku, kterou vyzve, ať jde kterým směrem si přeje, a u kterého hrobu prochází dřív, toho slečna první navštíví a položí na něj věnec. A na závěr, autor už nechává položenou otázku na čitateli, proč to tak slečna dělá… Já jsem si svůj názor našla. Slečna koupí i jeden hrob, který dělil dva přátelé, teď je majitelkou tří hrobů vedle sebe. Trochu sice pokulhává má představa v tom, zda hrom koupila pro sebe, až přijde její čas, nebo proto, aby si přátelé byli blíže i v hrobě.
A na závěr ještě jedna, která mě zaujala, O měkkém srdci paní Rusky, paní Ruska tuze ráda chodila na pohřby, a nad každým nebožtíkem by hned plakala… Až jí jednou kvůli skandálu zakázali chodit na pohřby. Vyřešila to tak, že si koupila dům u cesty, kolem které pohřební průvody vždy procházely. Je to ironie, ale paní Ruska mi připomíná jednu osobu-svou oblibou-chozením na pohřby.

Petr a Lucie-Rolland Romain

29. srpna 2010 v 21:35 | SS |  Přečteno
Kniha ve mně vzbudila rozpolcené pocity. Na jedné straně se mi líbilo popisování citu mezi Petrem a Lucií, s pozadím války, která je v Paříži. Na straně druhé, hloubání Petrových myšlenek o válce bylo leckdy těžké pochopit. Nejednou jsem si některé odstavce musela pročítat znovu, abych je pochopila. Co na tom shledávám dobrého-na jejich vztahu-díky němu mohli na chvíli zapomenout, že válka řadí kolem. Na straně druhé, byla jsem ochuzena o popis, jaký byl vztah Lucie a její matky, autor to chvíli rozvádí, chvíli dokonce vkládá zápletku o těhotenství její matky, ale pak už žádná zmínka. O Petrových rodičích se autor rozepisuje též pramálo, ale moc se mi líbil popsaný vztah Petra a jeho bratra. Nevím, zda jsem to dobře pochopila, ale když autor popisuje, jak bratr popisuje své zážitky z války a Petr "s růžovými brýlemi" díky lásce bratrovo vyprávění ignoruje, myslím, že bratrovi vadilo Petrovo nevšímání. Chtěl pozornost a ta se mu do té doby dostávala právě díky válce, které sloužil.
Shrnuto-podtrženo, četlo se to dobře, až na ty "těžší" odstavce pro mé chápání, ale ke knize si ještě určitě cestu najdu. Napadá mě, že ty "těžší" fráze k tomu asi patří… Myslím k vyjadřovaní autorů žijících na přelomu 19/20 stol.

Ofic. anotace:
Milostná novela, jemně kreslený příběh tragické lásky mladých milenců zahalený stínem válečného utrpení a hrůzy první světové války. Oba mladí lidé žili svou bezmeznou láskou a svými romantickými sny a ve velikonočním týdnu se měli zcela oddat jeden druhému...

Podzim?

29. srpna 2010 v 11:00 | SS |  Dnes...
Taky jste to zaregistrovali? Nebo to jen já, severo-moravák ? Ještě před týdnem tílko a kraťasy a dnes ráno to bylo na podzimní bundu… Večer jsem jela na kole, jen v tričku s krátkým rukávem a dnes se divím, že mám rýmu. Vůbec se mi to nelíbí. Loni byl srpen krásně teploučký a vůbec nebyl žádný prudký přechod k chladu, jako letos…
I v dlouhodobé předpovědi ti vypadá šedě. Teď jsem vytáhla podzimku a za měsíc rovnou zimní… Tak až tak snad ne, ale teplo by se na pár dní ještě udělat mohlo. Navíc toto psí počasí mi i překazilo plány, setkání se se spolužačkami, je to pech.
A teď jdu vařit tu "čínskou"mega ostrou nudlovinu. O ní jsem už psala *včera,*tak mi držte palce, ať to přežiju.

"Au to pálí"... Tak si představte, že...

29. srpna 2010 v 8:21 | SS |  Dnes...
Se popálíte kopřivami. Jen si to představte, natíráte plot → na zeleno (takže nejen plot, ale i my jsme zelení… xD), musíte se dostat i do méně přístupných míst, kde jsou kopřivy a mnoho jiného bodlákovitého plevele. Takže si dopálíte nohy o kopřivy →následně si nohy snažíte očistit od barvy ředidlem a potom si napustíte teplou koupel, kde doufáte, že se pozůstatky barvy smyjí úplně… A aby nebylo málo, nedostatky ještě jednou přejedete ředidlem.
A pak se maminka divý, že v noci nemohla spát, že ji nějak divně pálily nohy… Má na nich tři "krásné" puchýře, o velikosti dlaně, mokvavé a zarudlé. Kopřivy, ředidlo a k tomu teplá voda asi nebylo nejlepší řešení, sama to teď ví, a pro změnu na nohu maže různé přípravky, co mají "chladit" atd. Bohužel proti popáleninám nic doma není, včera už jsme se do lékárny nedostali, a dnes je neděle, takže už vůbec ne.
Takže pokud vás napadá něco domácího na popáleniny, pište, pište.

Tajemství čínských receptů…

28. srpna 2010 v 18:18 | SS |  Řeším :-O
Znáte aspoň jeden podrobný recept, s postupem a ingrediencemi jak to dělají v čínských restauracích? Já je totiž miluju, hlavně ty jejich nudle s kuřecím masem, co mají ostrou příchuť, a když vám je naservírují, ještě se z nich kouří… Mňamka…

Nedávno mi známý poradil, že to kouzlo jejich nudlí spočívá v sójové omáčce… Neváhala jsem, dala se na nákup, a v kuchyni se momentálně nacházejí dva druhy sójovky… Ale s chutí to nehnulo… Pak jsem vyčetla, že to ovlivňuje koření, zvláště pepř… připepřuji a pořád nic. Naložené to nechávám i dva dny…
Dnes jsem se tedy dala k experimentu, do misky jsem to pokládala "po řádcích," na dno oliv. olej, dva druhy pepře, sójovka, položeny plátky masa, pepř, sójovka, bílý jogurt, další řádek to samé → hodně pepře a sójovky… K bílému jogurtu jsem se nechala překecat maminkou, která vedle mlčky pozorovala, a když se jí zdálo, že už fakt přepepřuju, donutila m tam přidat bílý jogurt, aby to zmírnilo tu "ostrou" chuť, po které nám prý zítra upadnou huby… :-D
Tak jsem zvědavá a natěšená, jak to dopadne. Málem bych zapomněla, obsahuje to taky česnek.

Takže pokud máte rady a tipy, jak dosáhnout "pravé čínské chutě" →→ SEM! Jinak hrozí, že se jednou tajně propašuji do čínské kuchyně a kdo ví, jaký trest mě postihne…
Abych taky neskončila v nějaké specialitě… :-D :-D

Potlesk prosím... :-)

28. srpna 2010 v 15:42 | SS |  Dnes...
Misím se pochválit, už jsem dočetla Povídky malostranské, chvílemi to byl děs, ale zvládla jsem to, to je hlavní.
A dnes v čase dvou hodin jsem přečetla ještě jednu k maturitě-Krysaře. Ten je nesrovnatelný s Povídkami malostranskými, ten dle mě má děj, a ten jsem v některých Nerudových povídkách ani nenašla.
K obojímu se ještě dnes rozepíšu, teď jdu ale na třetí k maturitě Petr a Lucie, anotace zní slibně, takže se už těším. Tyto flákací dny, kdy mám čas na čtení jsou super, doteď jsem nevěděla, jak moc mi to chybělo. Ale přece jen si jsem vědoma, že škola je za dveřmi… a začínají občasné nervy, ale i radost a natěšenost.

Kam dál