Srpen 2010

Nemám ráda situace, do kterých nevidím… Ale řešit je musím.

31. srpna 2010 v 10:57 | SS |  "Psycho z okolí"
Přihlášky kvůli pokojům se psaly už v červnu, v době, kdy se sepisovaly, byla na pokoji dost "zajímavá" situace. Na pokoji spolu po celý rok bydlely tři studentky: Lenka, Alena a Mirka. V pololetí se k nim na pokoj přistěhovala Jana, kvůli dosavadním problémům se svou spolubydlící. Na pokoji tedy byly čtyři úplně odlišné osobnosti, podle toho to také vypadalo… První pololetí bylo klidné, dával se teprve průchod lidským povahám, abychom se poznaly, respektovaly,… Druhé pololetí bylo bouřlivější, našly na sobě chyby a buď je tiše tolerovaly, nebo si je občasně i vyříkaly. Nikdy však nedocházelo k hádkám typu "bouchání dveřmi." Možná jen Jana občas při svých psychických náladách, jejichž důvod byl nezvládání školy, si pustila nervy na uzdu, čímž pak musel být na celé ubytovně náš pokoj dost známý…
Lenka neumí dlouho držet hubu zavřenou a při zmínkách nespokojenosti si ji hned pustí na špacír. Nesnáší chyby druhých, zvláště když se podobají těm jejím, které sama na sobě nesnáší. Našla si velkou oporu jak ve škole, tak v životě v Mirce, tichém člověku co umí poslouchat, a pokud jej vyzvete, tak snad i říct svůj názor…. V čemž je zároveň i Mirčina chyba, když už se řeší spor, nedá najevo, co si myslí a často je jen "němý divák," až to spolubydlícím vadí, že nikdy neznají jeho názor na věc. A když už ho má, řekne ho hodně dlouho po té, co je problém dle ostatních dávno vyřešen, čímž leckdy působí případný nový spor…
Aleně může každý závidět, ve škole vzorná studentka, učit se musí minimálně a svými znalostmi leckdy patří spíše na gympl, než na klasickou SOŠku. Trpí často chmurnými náladami, na které má dobrou utěšovatelku Mirku, ale také ignorantku Lenku, které leckdy problémy, které Alena řeší, přijdou úplné nic, ve srovnání s tím, nad čím přemýšlí ona…
Jana je každý den jiná. Podle vyspání a podle aktuálních výsledků ze školy. Trpí "strachem z domnění, že ji cizí lidé pomlouvají a koukají se na ni skrze prsty." Jana je častým důvodem nepokojů na pokoji, její povaha je ve věčném stresu, ačkoliv svým věkem značně převyšuje ostatní spolubydlící, věci, s kterými se potýká a které jí leckdy dělají problémy vyřešit, jsou trnem v oku ostatním spolubydlícím. Psychická závislost na členech rodiny je u ní nepřehlédnutelná. Pokud bylo cílem, aby se na intru stala samostatnou, nepovedlo se. Mezi její dobrou vlastnost se projevuje snaha obšťastňovat okolí kolem. Co chvilku se vám pokusí vnutit nějakou maličkost a raduje se z vaší radosti, jako by dárek dostala sama.
Pak je tu ještě Petra, společná kamarádka obyvatel tohoto pokoje. Od září má taky nastoupit na intr a je jasné, že v pokoji se budou dít změny v obyvatelích. Petra má nejbližší vztah asi k Mirce a Lence. Je tichá, samostatná, inteligentní. Jejím problémem je organizace a nerozhodnost. Což má společného s Mirkou. Před koncem školního roku se Lenka, Mirka a Petra dohodly na společný pokoj. V pokoji to s atmosférou bylo v té době rozchodné. Alena si hledala privát a s Janou nebylo jisté, zda půjde do dalšího ročníku. Poslední týden v červnu však Petra oznámila, že kvůli jistým potížím doma, že na intr asi nenastoupí. A tak se Lenka, Alena a Mirka dohodly na společný pokoj a nechaly to přepsat na vrátnici. S Janou to v té době vypadalo, že příští rok nenastoupí.
Na Janu se usmálo štěstí a nakonec do dalšího ročníku přece jen jde. Ale nezajímá se o to, jak je to domluvené s pokoji, asi má mnoho jiných starostí…
Kamarádky Lenka, Mirka a Petra se nejednou stýkají o prázdninách a je jim fajn, poznávají se jinak než jen přes školu. Petra nakonec oznamuje, že v rodině se vše vyřešilo, a že přece jen od září na intr jde. Řeší se dilema… Pět lidí je na pokoj, ale kapacita jen čtyřlůžková. Po zkušenostech Lenky a Mirky se čtyřlůžkovým pokojem začnou uvažovat, že trojlůžkový by bylo asi lepší řešení, a odpadlo by také rozhodování, které z holek, zda Aleně , nebo Janě dát přednost. Vůči jedné by to vždy bylo nefér. Domluví se tedy na třílůžkový a telefonicky to zařídí.
A teď vážení, jaká si myslíte, že je situace:
A) Alena i Jana se cítí dotčeně, protože s takovým obratem vůbec nepočítaly.
B) Jana sice kouká dost vykuleně, ale bere to v pohodě, nezajímala se o to, když si to spolubydlící zařizovaly, tak co teď může…? Alena je taky v pohodě, plánovalo se to tak už v červenci a nebýt Petřiných důvodů v rodině, asi by to tak i bylo…
C) Alena z nich div nesrší blesky a mrzí ji na spolubydlících, jak to nakonec "dohodly" bez ní. Jana se pokouší různými způsoby k domluveným holkám přicpat, bez ohledu na Alenu, vůči které by to tím pádem bylo tuplem nefér.

POVÍDKY MALOSTRANSKÉ-Jan Neruda

30. srpna 2010 v 21:14 | SS |  Přečteno
Kniha Povídky malostranské na mě působila různými dojmy, nemůžu říct, zda dobrými, či zápornými… Vše záleželo na jednotlivých povídkách. U některých se mi pointa chápala velmi těžce, u některých byla zřejmá na první pohled. Některá slova jsou pro dnešní-mou generaci špatně pochopitelná, proto jsem ráda, že vydavatel pomyslel na slovníček, který jsem nejednou použila.
Neruda vykresluje postavy opravdu dopodrobna, a musím přiznat, že to není můj styl znát na postavách detaily od barvy očí, až třeba po počet knoflíků na vestě. Naproti tomu vykreslování charakteru jednotlivých postav pro mě bylo potěšující.
Oblíbení povídky, ke kterým se vždy ráda vrátím, jsou dvě, Hastrman a Psáno o letošních dušičkách.
Na Hastrmanovi se mi velmi líbil konec, kdy jej rodina uklidňuje, že přesto, že nemá bohatství, o kterém si celý život myslel, že jej má nasbíráno ve "vzácných" kamenech, má přece je, a jsou rodina kameny nekameny.
Povídka Psáno o letošních dušičkách - Příběh "staropanenské" slečny, které se ve stejném okamžiku začnou dvořit dva pánové, nerozluční přátelé na život a na smrt, což je myšleno doslova, protože když onemocní a záhy zemře jeden, ne dlouho poté ho na hřbitov následuje i druhý. Slečna je z toho nešťastná, ženicha nemá a její velký majetek jí je k ničemu… Koupí hroby obou pánů a o každých dušičkách je chodí navštěvovat. Protože však nikdy neví, ke kterému jít první, vždy si od někoho ze sousedů půjčí malou holčičku, kterou vyzve, ať jde kterým směrem si přeje, a u kterého hrobu prochází dřív, toho slečna první navštíví a položí na něj věnec. A na závěr, autor už nechává položenou otázku na čitateli, proč to tak slečna dělá… Já jsem si svůj názor našla. Slečna koupí i jeden hrob, který dělil dva přátelé, teď je majitelkou tří hrobů vedle sebe. Trochu sice pokulhává má představa v tom, zda hrom koupila pro sebe, až přijde její čas, nebo proto, aby si přátelé byli blíže i v hrobě.
A na závěr ještě jedna, která mě zaujala, O měkkém srdci paní Rusky, paní Ruska tuze ráda chodila na pohřby, a nad každým nebožtíkem by hned plakala… Až jí jednou kvůli skandálu zakázali chodit na pohřby. Vyřešila to tak, že si koupila dům u cesty, kolem které pohřební průvody vždy procházely. Je to ironie, ale paní Ruska mi připomíná jednu osobu-svou oblibou-chozením na pohřby.

Petr a Lucie-Rolland Romain

29. srpna 2010 v 21:35 | SS |  Přečteno
Kniha ve mně vzbudila rozpolcené pocity. Na jedné straně se mi líbilo popisování citu mezi Petrem a Lucií, s pozadím války, která je v Paříži. Na straně druhé, hloubání Petrových myšlenek o válce bylo leckdy těžké pochopit. Nejednou jsem si některé odstavce musela pročítat znovu, abych je pochopila. Co na tom shledávám dobrého-na jejich vztahu-díky němu mohli na chvíli zapomenout, že válka řadí kolem. Na straně druhé, byla jsem ochuzena o popis, jaký byl vztah Lucie a její matky, autor to chvíli rozvádí, chvíli dokonce vkládá zápletku o těhotenství její matky, ale pak už žádná zmínka. O Petrových rodičích se autor rozepisuje též pramálo, ale moc se mi líbil popsaný vztah Petra a jeho bratra. Nevím, zda jsem to dobře pochopila, ale když autor popisuje, jak bratr popisuje své zážitky z války a Petr "s růžovými brýlemi" díky lásce bratrovo vyprávění ignoruje, myslím, že bratrovi vadilo Petrovo nevšímání. Chtěl pozornost a ta se mu do té doby dostávala právě díky válce, které sloužil.
Shrnuto-podtrženo, četlo se to dobře, až na ty "těžší" odstavce pro mé chápání, ale ke knize si ještě určitě cestu najdu. Napadá mě, že ty "těžší" fráze k tomu asi patří… Myslím k vyjadřovaní autorů žijících na přelomu 19/20 stol.

Ofic. anotace:
Milostná novela, jemně kreslený příběh tragické lásky mladých milenců zahalený stínem válečného utrpení a hrůzy první světové války. Oba mladí lidé žili svou bezmeznou láskou a svými romantickými sny a ve velikonočním týdnu se měli zcela oddat jeden druhému...

Podzim?

29. srpna 2010 v 11:00 | SS |  Dnes...
Taky jste to zaregistrovali? Nebo to jen já, severo-moravák ? Ještě před týdnem tílko a kraťasy a dnes ráno to bylo na podzimní bundu… Večer jsem jela na kole, jen v tričku s krátkým rukávem a dnes se divím, že mám rýmu. Vůbec se mi to nelíbí. Loni byl srpen krásně teploučký a vůbec nebyl žádný prudký přechod k chladu, jako letos…
I v dlouhodobé předpovědi ti vypadá šedě. Teď jsem vytáhla podzimku a za měsíc rovnou zimní… Tak až tak snad ne, ale teplo by se na pár dní ještě udělat mohlo. Navíc toto psí počasí mi i překazilo plány, setkání se se spolužačkami, je to pech.
A teď jdu vařit tu "čínskou"mega ostrou nudlovinu. O ní jsem už psala *včera,*tak mi držte palce, ať to přežiju.

"Au to pálí"... Tak si představte, že...

29. srpna 2010 v 8:21 | SS |  Dnes...
Se popálíte kopřivami. Jen si to představte, natíráte plot → na zeleno (takže nejen plot, ale i my jsme zelení… xD), musíte se dostat i do méně přístupných míst, kde jsou kopřivy a mnoho jiného bodlákovitého plevele. Takže si dopálíte nohy o kopřivy →následně si nohy snažíte očistit od barvy ředidlem a potom si napustíte teplou koupel, kde doufáte, že se pozůstatky barvy smyjí úplně… A aby nebylo málo, nedostatky ještě jednou přejedete ředidlem.
A pak se maminka divý, že v noci nemohla spát, že ji nějak divně pálily nohy… Má na nich tři "krásné" puchýře, o velikosti dlaně, mokvavé a zarudlé. Kopřivy, ředidlo a k tomu teplá voda asi nebylo nejlepší řešení, sama to teď ví, a pro změnu na nohu maže různé přípravky, co mají "chladit" atd. Bohužel proti popáleninám nic doma není, včera už jsme se do lékárny nedostali, a dnes je neděle, takže už vůbec ne.
Takže pokud vás napadá něco domácího na popáleniny, pište, pište.

Tajemství čínských receptů…

28. srpna 2010 v 18:18 | SS |  Řeším :-O
Znáte aspoň jeden podrobný recept, s postupem a ingrediencemi jak to dělají v čínských restauracích? Já je totiž miluju, hlavně ty jejich nudle s kuřecím masem, co mají ostrou příchuť, a když vám je naservírují, ještě se z nich kouří… Mňamka…

Nedávno mi známý poradil, že to kouzlo jejich nudlí spočívá v sójové omáčce… Neváhala jsem, dala se na nákup, a v kuchyni se momentálně nacházejí dva druhy sójovky… Ale s chutí to nehnulo… Pak jsem vyčetla, že to ovlivňuje koření, zvláště pepř… připepřuji a pořád nic. Naložené to nechávám i dva dny…
Dnes jsem se tedy dala k experimentu, do misky jsem to pokládala "po řádcích," na dno oliv. olej, dva druhy pepře, sójovka, položeny plátky masa, pepř, sójovka, bílý jogurt, další řádek to samé → hodně pepře a sójovky… K bílému jogurtu jsem se nechala překecat maminkou, která vedle mlčky pozorovala, a když se jí zdálo, že už fakt přepepřuju, donutila m tam přidat bílý jogurt, aby to zmírnilo tu "ostrou" chuť, po které nám prý zítra upadnou huby… :-D
Tak jsem zvědavá a natěšená, jak to dopadne. Málem bych zapomněla, obsahuje to taky česnek.

Takže pokud máte rady a tipy, jak dosáhnout "pravé čínské chutě" →→ SEM! Jinak hrozí, že se jednou tajně propašuji do čínské kuchyně a kdo ví, jaký trest mě postihne…
Abych taky neskončila v nějaké specialitě… :-D :-D

Potlesk prosím... :-)

28. srpna 2010 v 15:42 | SS |  Dnes...
Misím se pochválit, už jsem dočetla Povídky malostranské, chvílemi to byl děs, ale zvládla jsem to, to je hlavní.
A dnes v čase dvou hodin jsem přečetla ještě jednu k maturitě-Krysaře. Ten je nesrovnatelný s Povídkami malostranskými, ten dle mě má děj, a ten jsem v některých Nerudových povídkách ani nenašla.
K obojímu se ještě dnes rozepíšu, teď jdu ale na třetí k maturitě Petr a Lucie, anotace zní slibně, takže se už těším. Tyto flákací dny, kdy mám čas na čtení jsou super, doteď jsem nevěděla, jak moc mi to chybělo. Ale přece jen si jsem vědoma, že škola je za dveřmi… a začínají občasné nervy, ale i radost a natěšenost.

Nezapomeň na mě

27. srpna 2010 v 11:24 | SS |  Filmový svět
Nějak jsem nevěděla, co si od tohoto filmu slibovat. Hlavní herci mi nešly k sobě Pattinson x Brosnan… Půl rok jsem jezdila vlakem kolem velké upoutávací reklamy na tento film, a až po půl roce jsem se k němu náhodou dostala. Spolubydlící jej donesla na DVD, tak jsme jej z dlouhé chvíle zapli… A jsem ráda, že jsme to udělali.
Pattinson ukázal, že zvládne hrát i něco jiného, jak pobledlého upíra z "upíří" ságy, dobře vedle Brosnana obstál (Btw, vždy přemýšlím, jak se dobře čte Brosnanovo příjmení…). Je to film, kde vám pointa dojde až na konci… Takový dramatický spád nikdo nečeká a po filmu to ve vás vyvolá pochmurnou náladu…
Je to první film, ve kterém jsem viděla propůjčenou událost z 11. září… a zaměřuje se na osud jednoho z mnoha lidí, co to nepřežili a tím více vám to onu událost přiblíží, lépe se do ní vžijete…
Tohle drama za dvě hoďky podívané stojí, tak do toho.
Ofoc. anotace: Hlavním hrdinou je mladý muž jménem Tyler Roth (Robert Pattinson), jehož rodiče se rozejdou po sebevraždě jeho bratra. Tyler se zamiluje do Ally Craig (Emilie de Ravin), která byla svědkem vraždy své matky a díky tomu si uvědomí, že si musí vážit času, který jí zbyl.

Soukromí...

26. srpna 2010 v 15:18 | SS |  Kolem mě
Česko a bulvár, to jde k sobě čím díl líp. Už ani nelze jít na net bez toho, aby tam nebyla reklama bulvárního charakteru… Bartošová to, Svobodová tamto, Hůlka ono,…
Myslím, že je to otázkou každého jednotlivce, co "z pusy" mediím vypustí a co si nechá doma. Zajímavé, že o některé lidi, z toho našeho "hvězdného nebe" bulvár ani nezavadí. Pro příklad- paní Rotterová. Dáma v letech, všichni známe její hudbu, ale z jejího soukromí? Jediné co vím, že je Ostravačka… Nebo třeba Špinarová, až na její problémy s alkoholem, které se jí viditelně podepsaly do tváře, co víme o jejím soukromí? Kdežto třeba u Bartošové se divím, že zatím neznám číslo jejích bot…
Zajímavé, jak někteří to bez popularity v bulváru v klidu zvládají a naopak někteří na tom staví svoji kariéru…

Laciné, dvakrát placené…

25. srpna 2010 v 8:09 | SS |  Řeším :-O
Něco na tom bude. Zrovna včera mi to znělo v hlavě několikrát, a říkala jsem si, že peníze, které jsme za danou věc při její koupi ušetřili, teď vrazíme do její opravy a ještě i něco navíc. Takže s odstupem jednoho roku, o ušetření se nedá mluvit, spíše naopak.
Oplocujeme totiž jednu velkou parcelu. Její velikost vám přiblížím snad jen tím, že by se na ní vešlo 4-5 rodinných domů. K jejímu oplocení potřebujete sloupky, beton na zalití sloupků do země, provrtat do sloupků díry na drát, sehnat drát, všechno pečlivě ponatírat kvůli korozi…
V natírání a celkově ve sloupcích je ona chyba. Na sloupcích se chtělo ušetřit, a koupily se už použité i se zbývající původní barvou, která byla asi dost kvalitní, protože úplně odstranit nešla nikdy. Sloupky se potom přetřely tou naší barvou a jen tiše se kroutilo hlavou nad tím, jak kvalitní nátěr bude, kvůli té původní dolní vrstvě barvi, která na některých místech nešla odstranit…
Ani ne rok poté je barva cca na každém druhém sloupu v některých místech sloupnutá. Jenže zelenou barvu, kterou jsme sloupky natřeli, jsme v tom samém odstínu už nesehnali a je tmavší.… Ze vzdálenosti dvaceti metrů poznáte, že to není originál.
Včera, než začalo pršet, jsme zvládli jeden sloupek z šedesáti+ a musí se natřít drát spojující sloupky a dráty jsou tři… Takže mi držte palce, dnes mám neplacenou brigádu na domácí půdě a nerada bych, aby mi zase začalo pršet.
*Snad z toho nebude tradice, že se každý rok budou přetírat opadlá místa barvy… Ale podle stavu v jakém jsou tento rok, rok po natření, asi to tradice bude.*

Školní rok 2010-2011

24. srpna 2010 v 12:32 | SS |  O autorce
Takový naplněný školní rok…
Taneční-začínají na konci září, trvají 2-3 měsíce. Dlouho jsem zvažovala pro a proti. Ale když výsledky vypadaly →PROTI, do tanečních stejně jdu. Už teď si "užívám" sháněním bot, šatů a polospolečenského oblečení na taneční hodiny. Achjo, zachraňte mě někdo.
Autoškola- ke konci druhého pololetí. Potřebuji autoškolu, kde mi půjde udělat domluva, abych měla jízdy během škol. roku a na zkoušky si dojela o prázdninách, nejlépe hned po narozeninách. Autoškoly se až tak nebojím, už jsem párkrát jela za asistence jednoho z rodičů po takových "polních" cestách a šlo to. Řazení jde, jen mám tendence při něm koukat na řadící páku.
Školní výlet-možná něco jak letos, Paříž, ale s rozšířením o Versailles a podrobnější prohlídka Pařížských muzeí. Případně Londýn, ten bych brala všemi deseti.
Yoga… když mě kamarádky přinutí tak asi začnu… Všichni říkají, jak je to super na protahování…
U mě to vypadá až moc akčně… já snad závidím těm, co chodí do práce, vydělávají a nemusí si šrotit do hlavy ty nesmysly, které v budoucím povolání nevyužijí ani zdaleka…jak je to ve většině případů.

Contradanza ( Vanessa Mae )

24. srpna 2010 v 8:01 | SS |  →Letí...
Úžasná hudba :-) Díky spolubydlící jsem ji mohla poznat.

NE a NE umřít…

24. srpna 2010 v 7:48 | SS |  Řeším :-O
kl
Znáte to? Zapomenete na nějakou kytku třeba i na dva měsíce, pak, když si na ni vzpomenete, říkáte si: "Ta už bude určitě dávno zdechlá…", a vydáte se vyhledat její zdechlinu → usušeninu a k jakému překvapení dojdete → ta kytka si spokojeně živoří, jako by jí žití bez vody ani nevadilo.
To se mi stalo nejednou, a to, že ona kytka nikdy neumřela, bude asi tím, že to nejsou kytky, ale kaktusy… Já ani jiný porost v pokoji nevedu. V zimě, když jsem byla na intru, jsem na ty "v pozadí" vzadu na poličkách zapomínala úplně pravidelně… A přesto díky písku, který mají v hlíně a do kterého si ukládají vlhkost, kterou použijí, když jsou bez vody a přežijí.
Momentálně tak trochu "experimentuju" s Vánočním kaktusem. Na ten si totiž dovolit zapomínat tak často fakt nemůžete, jinak začnou opadávat listy, a vyhlídka na květy bude malinká… Teď v létě, když třeba odjíždím z domu i po dobu týdne a nemá ho kdo polít, se začne scvrkávat, zadní lístky nahodí hnědou, schnoucí barvu a vypadá, jako by se chystal na onen svět… Ale stejně rychle jak vypadá, že odmírá ho oživíte. Stačí postavit na hoďku do umyvadla s vodou a máte vidět jak simuloval, najednou vypadá jako dřív…

A co vy a vaše pokusy o rostlinstvo?

Fontána

23. srpna 2010 v 20:43 | SS |  Filmový svět
Řeknu vám, k tomuto filmu napsat recenzi, to je pořádně těžké. Už jen kvůli scénám, které každý chápe určitě jinak. Celý film pak na každého jednotlivce musí udělat úplně jiný dojem.
Klíčovými slovy k tomuto filmu bych dala smrt, umírání, pohádka a tvrdá realita. Protíná se tam vše dohromady a pěknou chvilku trvá, než pochopíte, na čem jste.
Manželé… On pracuje v nějakém výzkumu testujícím léky na zvířatech. Ona umírá před jeho očima na rakovinu. V momentě, kdy její nemoc nabírá rychlejšího spádu a blíží se ke konci, mu se do rukou dostane opice s nádorem. Zkouší na opici vše možné, aby ji zbavil nádoru. Věří v sebe a v úspěch a dává do toho vše. Vložil do toho veškeré naděje k uzdravení své ženy, že se jí věnuje méně, než by měl…. A v okamžiku, kdy je jeho žena odvezena po záchvatu do nemocnice už pracuje na látce ze "zázračného" stromu, který dělá se zdravím opice divy. V den smrti své manželky se projeví účinek látky na nádor. Nádor opice se zmenšuje. K čemu to však je? Pokročit ve vědě, dosáhnout takového úspěchu, když mrtvé manželce to již nepomůže… Dost zoufale se upíná k rozepsané knize své manželky. Před svou smrtí mu svěřila, že je jen na něm, aby dopsal poslední kapitolu. Při čtení knihy, kterou měl z části rozečtenou už při jejím životě, začíná chápat její přístup ke smrti. Umírala klidná, nebála se. Klíčem k tomuto duševnímu míru byl příběh, který psala. A ke kterému on musí dokončit poslední kapitolu…
Doteď si nejsem jistá pointou, a asi na ni budu potřebovat pár dní. Možná je pointou posmrtný život. Doufání, že v nebi se opět sejdou, a tam budou spolu, navždy.
Já být režisérem, udělala bych pointu právě v nálezu toho léku na rakovinu… Jeden život zemřel, ale stovky dalších teď mají naději… Neznělo by to lépe?
*V hlavní roli Hugh Jackman zase ukázal, že zvládne vše, co si zamane. Může hrát záporáky, padouchy, SCI-FI cvoky… a klidně i manžela umírající ženy.*

Alenka v říši divů

23. srpna 2010 v 16:53 | SS |  Filmový svět
To se zase Burton jednou ukázal… a jako vždy, v tom nejlepším světle.
Když na Burtona nemáte to správné "rozpoložení," je lepší ho nechat plavat, a pustit se do toho, až budete mít chuť a náladu. Film mě bavil od začátku, až dokonce. Herci, které si Byurton vybral, se opět ukázali v tom nejlepším světle. U Deppa jsem to brala jako samozřejmost, mu tento styl filmu prostě jde k tělu. Trochu jsem si říkala, jak do tohoto filmu zapadne Hathaway a byla jsem mile překvapena, stejně jako Bonham Carter. Bonham Carter, která se skvěle reprezentuje jak v H. Potterovi, tak v mnoha jiných filmech začínám mít dost ráda, ukazuje se jako skvělá herečka.
Podtrženo, sečteno, já si Alenku užila. Ale jak tomu je u Burtona, jednou a mám na dlouhou dobu pokoj. Ani Sweeney Todd-přes to, že ty písničky miluju, bych si nepustila dvakrát po sobě. Je potřeba vstřebat dojem a těšit se, jako já (!), na další Burtnovku.

Plány se hatí, dech už se krátí... ♫

23. srpna 2010 v 13:42 | SS |  Chystám se...

→Na Pernštejn

Když tu línou kůži, co mi již léta slibuje, že si jednou uděláme výlet na Pernštejn přesvědčím… Tak se tam možná i podívám ještě tyto prázdniny. Jako malá jsem dostala knížku hradů a zámku a z našich Mor. hradů mě zaujal právě Pernštejn a Helfštýn. Helfštýn jsem si už splnila. A to hned dvakrát. Ale ten Pernštejn plánuji už tři roky a pořád nic.
Tak mi drže palce, ať ho vidím ještě tyto prázdniny, z "podnikavé" nálady bych tam jela snad i na vlastní pěst. A v nejhorším si příště, až mě naši povezou do školy, uděláme zajížďku, vždyť to není konec světa.




(cestovani.jetel.cz)

Přeposílaví email... *k zamyšlení*

22. srpna 2010 v 21:00 | SS |  Kolem mě
Velice podivné!!
1) New York City
= 11 písmen
2) Afghanistan = 11 písmen
3) Ramsin Yuseb = 11 písmen (terorista, který hrozil zničením Dvojčat v r. 1993)
4) George W. Bush = 11 písmen
to vše může být náhodná shoda, ale následující je zajímavé:

1) New York je 11. stát USA
2) První letadlo, které narazilo do Dvojčat, byl let č. 11
3) Letem č. 11 letělo 92 cestujících.

9+2 = 11
4) Letem č. 77, který též narazil do Dvojčat, letělo 65 cestujících.

6+5 =
11
5) K tragédii došlo 11. září (anglicky psáno
9/11)   9+1+1 = 11
6)
Datum je shodné s nouzovým telefonem v USA (911)

9+1+1 = 11

Je to skutečně jen náhoda..?! Čti dál a udělej si vlastní názor:

1) Celkový počet obětí ve všech unesených  letadlech byl 254
  2+5+4 = 11
2) 11. září je 254. den v kalendáři -

Opět 2+5+4 = 11
3) Bombový útok v Madridu se udál 3/11/2004.

3+1+1+2+4 = 11
4) K madridské tragédii došlo 911 dní po útoku na Dvojčata   9+1+1 = 11

Následující údaje jsou přímo děsivé:
Druhým nejznámějším symbolem USA (po Hvězdách a Pruzích) je Orel. Následující text je převzat z Koránu, islámské bible:
"Je psáno, že syn Arábie
probudí hrůzostrašného Orla
Hněv Orla pocítí země Alláhovy, zatímco někteří lidé, třesoucí se dosud strachy, se budou radovat:
hněvem Orla se země Alláhovy očistí a
nastane mír."
To je verš 9.11 z Koránu.   9+1+1 = 11
Stále ještě pochybuješ...??

Zkus následující a uvidíš, jak ti vlasy
vstanou na hlavě:

Otevři Microsoft Word a udělej následující:
1) Napiš Q33 NY. To je číslo linky letadla, které jako první
narazilo do jedné budovy z Dvojčat.
2) Zdůrazni Q33 NY
3) Změň velikost na 48
4) Změň typ písma na WINGDINGS 1 - co uvidíš??!!!    T
O
T
O:



Pošli to všem lidem, které znáš a během 11 minut budeš mile překvapen, když nepošleš, zažiješ během 11 minut životní šok.

 Tento email mi došel dnes... zamyšlená jsem doteď. *nikomu jsem neposlala, šok jsem nezažila,* tato náhoda čísel mi dost připomíná číselnou podobnost mzi dvěma americkými prezidenty. Písnička, která vám to řekne lépe, než já TADY.

Chicago - Hard To Say I'm Sorry

22. srpna 2010 v 20:48 | SS |  →Oldies
Není třeba komentáře...

Osvětim a Březinka…

22. srpna 2010 v 15:12 | SS |  Byla jsem...
Byl to pěkný den. Konec měsíce dubna, slunce svítilo a dalo se chvílemi i v tričku. Autobusem se vyjíždělo po sedmé hodině z nádraží. Cca 3,5 hodiny trvá trasa z Luhačovic do polské Osvětimi. Z dálky to jsou jen zděné budovy bývalých kasáren. Vstupní hala i promítaný film vám ještě dobrou náladu nebere. Tyto scény jste nejednou viděly použity ve filmech, možná jsme na ně i "zvyklí." Pořádně to na vás zapůsobí až, když s průvodcem vyrazíte. Poprávka a první dům… "Vítejte v továrně na smrt…"
POPRÁVKA- její historií se vás průvodce snaží připravit na to co vás čeká dál → čekají vás první domy, příběh doktora Mengeleho, jeho pokusy, chování k židům… → prohlédnete si mnoho domů, v některých najdete "jen" fotografie, oblečení s nášivkami (věděli jste, že i homosexuálové měli svoji značku?, ano i na ně Hitler myslel), boty, takové "místnůstky" metr x metr kam se vlezli i čtyři lidé najednou a museli zde stát celou noc… → budova s vlasy, kila vlasů za skleněnou zdí… → místnost plnou kufrů, i s adresami občanů naší republiky → botičky, dětské, dospělé… → šicí stroje, zuby… a plechovky Cyklonu B. Návštěva Osvětimi končí spalovnou a vysvětlením její funkce, a jak kapacitně němcům nevyhovovala… za den šlo spálit velmi "málo" lidských životů. Vedle spalovny stojí rodinný dům, na jeho zahradě si hrály děti, denně byly ve styku s kouřem ze spalovny…
Pak se přejíždí několik málo kilometrů do Březinky…a jak říkal pan průvodce "Osvětim je oproti ní luxus…", měl pravdu.
Připadá vám to jako pořádně velká oplocená louka, s cihlově vyzděnou budovou na kraji. Dovnitř vede jedna kolej, které se za oplocením dělí na více kolejí. Ve středu tábora je rampa… Mengele jen stál a kýval prstem… napravo, nalevo… do plynu a do práce→obojí však znamenalo smrt. Pokud jsem dobře poslouchala, tři týdny byl průměrný život v Březince, váha na dospělou ženu 27kg. Nespalo se ve zděných budovách jako v Osvětimi, ale v "přenosných" stájích s třípatrovými postelemi a mezerou mezi střechou a stěnou. Když jste spali nahoře, v zimě na vás sněžilo, trpěli jste průjmem a v té prknové posteli to padalo z jednoho na druhého dolů. Ti u země měli tu smůlu, že je ožíraly krysy. Dámská část měla tu výhodu, že byla aspoň zděná a dalo se v ní topit. Avšak do dámské části se nedostanete, je ve špatném stavu. Ale pánská vám bohatě stačí, třeba takový pohled na latríny…
Možná díky tomu pěknému počasí to nepůsobilo tak depresivně jak by působilo třeba za deště… Počasí dělá divy, naštěstí.
                                                                    →Fotogalerie←

Už jen dvě...

21. srpna 2010 v 21:14 | SS |  Dnes...
Dnes…
Sehnala jsem si několik nových filmů, na které se hodlám co nejdříve mrknout. Jsou to: Alenka v říši divů, Slib věčné lásky a Fontána.
Knížku mám rozečtenou už dva dny, a to Povídky malostranské, Abych řekla pravdu, nějak mě nebaví, není to má první "Nerudovka" a kdysi jsem už četla i její úryvky a připadaly mi fajn… ale teď se tím nějak nemůžu prokousat…
Dnes jsem se ztratila. Ne doslova, že bych někde zoufale div nevolala SOS, ale vzala jsem to večer z nákupu takovou zkratkou ve vedlejším "poloměstečku" a za sídlištěm s mnoha paneláky jsem najednou nevěděla kterým směrem… Nakonec se mi podařilo najít koleje vlaku, dle kterých jsem se zorientovala a bylo, to v pohodě. Domů jsem však dojela na rozhraní tmy a dost jsem si oddechla, protože jsem s sebou neměla ani světla, na které si policie potrpí…
Ta naše čtyřnohá uličnice se hárá a dost nám tím komplikuje sousedské vztahy… Jeden nejmenovaný soused má totiž tak "dokonale" zajištěný svůj plot, že jeho jezevčico-špicl-pes k nám zdrhá… Takže ta naše je pořád v kotci a marně se jí snažíme vysvětlit, proč nemůže běhat po dvorku… Ještě, že nejsem pes, být v její kůži, následujících čtrnáct dní nepřežiju… Máte ji vidět, jak každé ráno to zkouší u vodítka: "Tak mě přece vem ven…"

*Už jen dvě soboty a mám školu... ale někteří mají jen jednu, takže já můžu děkovat, že si vybrali dobrý termín na opravu školy... :-) :-D