POVÍDKY MALOSTRANSKÉ-Jan Neruda

30. srpna 2010 v 21:14 | SS |  Přečteno
Kniha Povídky malostranské na mě působila různými dojmy, nemůžu říct, zda dobrými, či zápornými… Vše záleželo na jednotlivých povídkách. U některých se mi pointa chápala velmi těžce, u některých byla zřejmá na první pohled. Některá slova jsou pro dnešní-mou generaci špatně pochopitelná, proto jsem ráda, že vydavatel pomyslel na slovníček, který jsem nejednou použila.
Neruda vykresluje postavy opravdu dopodrobna, a musím přiznat, že to není můj styl znát na postavách detaily od barvy očí, až třeba po počet knoflíků na vestě. Naproti tomu vykreslování charakteru jednotlivých postav pro mě bylo potěšující.
Oblíbení povídky, ke kterým se vždy ráda vrátím, jsou dvě, Hastrman a Psáno o letošních dušičkách.
Na Hastrmanovi se mi velmi líbil konec, kdy jej rodina uklidňuje, že přesto, že nemá bohatství, o kterém si celý život myslel, že jej má nasbíráno ve "vzácných" kamenech, má přece je, a jsou rodina kameny nekameny.
Povídka Psáno o letošních dušičkách - Příběh "staropanenské" slečny, které se ve stejném okamžiku začnou dvořit dva pánové, nerozluční přátelé na život a na smrt, což je myšleno doslova, protože když onemocní a záhy zemře jeden, ne dlouho poté ho na hřbitov následuje i druhý. Slečna je z toho nešťastná, ženicha nemá a její velký majetek jí je k ničemu… Koupí hroby obou pánů a o každých dušičkách je chodí navštěvovat. Protože však nikdy neví, ke kterému jít první, vždy si od někoho ze sousedů půjčí malou holčičku, kterou vyzve, ať jde kterým směrem si přeje, a u kterého hrobu prochází dřív, toho slečna první navštíví a položí na něj věnec. A na závěr, autor už nechává položenou otázku na čitateli, proč to tak slečna dělá… Já jsem si svůj názor našla. Slečna koupí i jeden hrob, který dělil dva přátelé, teď je majitelkou tří hrobů vedle sebe. Trochu sice pokulhává má představa v tom, zda hrom koupila pro sebe, až přijde její čas, nebo proto, aby si přátelé byli blíže i v hrobě.
A na závěr ještě jedna, která mě zaujala, O měkkém srdci paní Rusky, paní Ruska tuze ráda chodila na pohřby, a nad každým nebožtíkem by hned plakala… Až jí jednou kvůli skandálu zakázali chodit na pohřby. Vyřešila to tak, že si koupila dům u cesty, kolem které pohřební průvody vždy procházely. Je to ironie, ale paní Ruska mi připomíná jednu osobu-svou oblibou-chozením na pohřby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama