Přečteno

POVÍDKY MALOSTRANSKÉ-Jan Neruda

30. srpna 2010 v 21:14 | SS
Kniha Povídky malostranské na mě působila různými dojmy, nemůžu říct, zda dobrými, či zápornými… Vše záleželo na jednotlivých povídkách. U některých se mi pointa chápala velmi těžce, u některých byla zřejmá na první pohled. Některá slova jsou pro dnešní-mou generaci špatně pochopitelná, proto jsem ráda, že vydavatel pomyslel na slovníček, který jsem nejednou použila.
Neruda vykresluje postavy opravdu dopodrobna, a musím přiznat, že to není můj styl znát na postavách detaily od barvy očí, až třeba po počet knoflíků na vestě. Naproti tomu vykreslování charakteru jednotlivých postav pro mě bylo potěšující.
Oblíbení povídky, ke kterým se vždy ráda vrátím, jsou dvě, Hastrman a Psáno o letošních dušičkách.
Na Hastrmanovi se mi velmi líbil konec, kdy jej rodina uklidňuje, že přesto, že nemá bohatství, o kterém si celý život myslel, že jej má nasbíráno ve "vzácných" kamenech, má přece je, a jsou rodina kameny nekameny.
Povídka Psáno o letošních dušičkách - Příběh "staropanenské" slečny, které se ve stejném okamžiku začnou dvořit dva pánové, nerozluční přátelé na život a na smrt, což je myšleno doslova, protože když onemocní a záhy zemře jeden, ne dlouho poté ho na hřbitov následuje i druhý. Slečna je z toho nešťastná, ženicha nemá a její velký majetek jí je k ničemu… Koupí hroby obou pánů a o každých dušičkách je chodí navštěvovat. Protože však nikdy neví, ke kterému jít první, vždy si od někoho ze sousedů půjčí malou holčičku, kterou vyzve, ať jde kterým směrem si přeje, a u kterého hrobu prochází dřív, toho slečna první navštíví a položí na něj věnec. A na závěr, autor už nechává položenou otázku na čitateli, proč to tak slečna dělá… Já jsem si svůj názor našla. Slečna koupí i jeden hrob, který dělil dva přátelé, teď je majitelkou tří hrobů vedle sebe. Trochu sice pokulhává má představa v tom, zda hrom koupila pro sebe, až přijde její čas, nebo proto, aby si přátelé byli blíže i v hrobě.
A na závěr ještě jedna, která mě zaujala, O měkkém srdci paní Rusky, paní Ruska tuze ráda chodila na pohřby, a nad každým nebožtíkem by hned plakala… Až jí jednou kvůli skandálu zakázali chodit na pohřby. Vyřešila to tak, že si koupila dům u cesty, kolem které pohřební průvody vždy procházely. Je to ironie, ale paní Ruska mi připomíná jednu osobu-svou oblibou-chozením na pohřby.

Petr a Lucie-Rolland Romain

29. srpna 2010 v 21:35 | SS
Kniha ve mně vzbudila rozpolcené pocity. Na jedné straně se mi líbilo popisování citu mezi Petrem a Lucií, s pozadím války, která je v Paříži. Na straně druhé, hloubání Petrových myšlenek o válce bylo leckdy těžké pochopit. Nejednou jsem si některé odstavce musela pročítat znovu, abych je pochopila. Co na tom shledávám dobrého-na jejich vztahu-díky němu mohli na chvíli zapomenout, že válka řadí kolem. Na straně druhé, byla jsem ochuzena o popis, jaký byl vztah Lucie a její matky, autor to chvíli rozvádí, chvíli dokonce vkládá zápletku o těhotenství její matky, ale pak už žádná zmínka. O Petrových rodičích se autor rozepisuje též pramálo, ale moc se mi líbil popsaný vztah Petra a jeho bratra. Nevím, zda jsem to dobře pochopila, ale když autor popisuje, jak bratr popisuje své zážitky z války a Petr "s růžovými brýlemi" díky lásce bratrovo vyprávění ignoruje, myslím, že bratrovi vadilo Petrovo nevšímání. Chtěl pozornost a ta se mu do té doby dostávala právě díky válce, které sloužil.
Shrnuto-podtrženo, četlo se to dobře, až na ty "těžší" odstavce pro mé chápání, ale ke knize si ještě určitě cestu najdu. Napadá mě, že ty "těžší" fráze k tomu asi patří… Myslím k vyjadřovaní autorů žijících na přelomu 19/20 stol.

Ofic. anotace:
Milostná novela, jemně kreslený příběh tragické lásky mladých milenců zahalený stínem válečného utrpení a hrůzy první světové války. Oba mladí lidé žili svou bezmeznou láskou a svými romantickými sny a ve velikonočním týdnu se měli zcela oddat jeden druhému...

Kladivo na čarodějnice… (Václav Kaplický)

19. srpna 2010 v 19:02 | SS
Kniha, kterou si vybavím vždy, když projíždím kolem Losinského zámku, a ke které se vždy ráda vracím. Kniha, kterou když čtu, probouzí mou fantazii a někdy mi dělá až husí kůži nad dramatickou historií, kterou popisuje.
Vždycky jsem znala pověsti týkající se Losinského zámku, aby ne, vždyť bydlím kousek. Ale ke knize jako takové jsem se dostala někdy ve třinácti letech, a na třináctiletou holku to byl dost silný zážitek. Měla jsem ji přečtenou za dva dny, až tak jsem ji hltala. Nejednou jsem si představovala, jak to na Losinském zámku chodilo a vždy když v knize bylo bezpráví na lidech a když jsem měla husí kůži-vybavil se mi jeden obraz, z Losinského zámku. Je to takové "satanovo dílo," nebo tak bych ho aspoň nazvala já.
Pokud jste nečetli knihu, možná jste viděli film, podle O. Vávry, film dost starý a místy působí dost hororově, to mu však na kvalitě nebere, naopak.

Oficiální anotace knihy: Vraždící losinská a šumperská bestie jménem Boblig, šílený inkvizitor a jeho ochránci, kníže Liechtenstein a olomoucký biskup téhož příjmení, vstoupili koncem 17. století do dějin jako tvůrci hrůzostrašného hororu monstrózních čarodějnických procesů, při nichž osobně fanatický mnohonásobný vrah Boblig fyzicky a psychicky zmasakroval, umučil, okradl o čest a majetek a nakonec zaživa upálil přes stovku nevinných obětí, včetně šumperského kněze, děkana Kryštofa Aloise Lautnera. Triumfující bestii nikdo nezastavil. Fanatismus a arogantní zvůle tehdejší moci vygenerovaly takovou institucionalizovanou hrůzu a davovou hysterii, že se nikdo nikoho nezastal. Vraždící triumfující bestialita změnila iracionalitu v realitu, v dokonalý horor o dokonalém zatmění rozumu. Tento sugestivní historický román, v němž se autorovi podařilo spojit faktografickou přesnost s vypravěčským umem, úspěšně zfilmoval režisér Otakar Vávra. Kaplického výpověď tak dostala to, o co autor vždy usiloval, lidovou dimenzi. (http://www.cbdb.cz/)
 
 

Reklama